Na úvod dnešního článku je třeba zdůraznit, že jeho cílem v žádném případě není rozbor geopolitických příčin aktuálně probíhajících mezistátních konfliktů ani možných způsobů jejich řešení. Naším cílem je popsat příčiny konfliktů primárně z pohledu psychologie a pokusit se vysvětlit, proč je jejich předcházení obtížný ba často přímo neřešitelný problém.
Na úvod začněme dobrou zprávou – ač to tak při sledování 
mnohdy nevypadá, statisticky žijeme v mnohem méně „násilném“ světě než naši prapředkové (minimálně co se Evropy týče). Tou „špatnou“ zprávou pak ovšem je, že se od našich prapředků v zásadních ohledech nelišíme a naše myšlení a jednání vychází ze stejných evolučně podmíněných principů.
Základní strategií všech živých organismů, člověka nevyjímaje, je „přežití“ a to minimálně do té doby, než zplodí a „vychovají“ potomstvo, které zajistí další pokračování druhu jako takového. Aby jedinec naplnil toto poslání, musí pro sebe (a své potomky) zajistit dostatek zdrojů (zejména
a bezpečný životní prostor), což při jejich omezeném množství znamená v zásadě dvě možnosti: spolupráce s ostatními (=sdílení zdrojů) nebo konkurence 
soupeření o zdroje). Spolupráce 
(dohoda) uvnitř i mezi skupinami (resp. státy) předchází konfliktům, ale má zjevnou nevýhodu – musíte se o omezené zdroje rozdělit s ostatními. Naproti tomu konkurence (rivalita) je, kdy se snažíte maximalizovat svůj zisk na úkor druhých a tím zvýšit svou „šanci na přežití“, ale neobejde se bez konfliktů (ať už verbálních nebo 
), protože se o zdroje v krajním případě musíte s druhými „poprat“. Kterou strategii kdy zvolit závisí na nespočtu okolností a faktorů a žádné jednoduché řešení (pravidlo) neexistuje – vždy třeba zvážit přínosy a rizika. 
Výzkumy potvrzují, že v zásadních oblastech (kam „přežití“ a „zdroje“ patří) lidé jednají, zejména v krizových situacích, „pudově“, podobně jako řada jiných živočišných druhů. Schválně – kdy jste naposledy takříkajíc „vypěnili“, byli agresivní (ať verbálně nebo fyzicky) a pak jste vychladli, rozleželo se vám to následně v hlavě a danou situaci byste napodruhé řešili jiným způsobem (klidně a např. dohodou)? Nebo lidé doslova se rvoucí o zboží v supermarketech při slevových akcích 
, kteří jsou ale za normálních okolností „klidní a mírumilovní“?
O příčinách lidské agresivity a válečných konfliktů bylo napsáno mnoho knih, nicméně je lze rozdělit do tří základních a obecně platných kategorií:
Soutěž (konkurence) = „Oni mají dobytek, pole, doly, my ne – hrrr na ně!“ 
Strach (nedůvěra) = „Vypadal, že mě chce napadnout, tak jsem mu raději jednu vrazil první já!“ 
Sláva (reputace, ideologie) = „Jsou to bezvěrci! Ve jménu našeho boha – hrrr na ně!“ 
Tzv. „Hobbesova past“ pak stojí za většinou válek a konfliktů a vychází z následujícího nám přirozeného způsobu, jakým uvažujeme a nahlížíme na druhé.
„Já mám někdy strach a jsem vůči druhým agresivní => Myslím, že druzí lidé mají někdy také strach a jsou agresivní => Pokud by mi tedy z jejich strany měla hrozit agrese (útok), výhodnější pro mě asi bude, když preventivně „zaútočím“ první já, čímž je od dalšího útoku odradím“.
Dobře tento princip ilustruje následující věta: „Ještě jednou se mě tak podíváš a jednu ti vlepím!“. Relativně „jednoduchá“ řešení a prevence těchto konfliktů na úrovni jednotlivců a uvnitř jednotlivých států jsou ovšem mnohem obtížněji realizovatelné na mezistátní úrovni, kdy do hry vstupují i další faktory jako rozdíly v politických systémech, náboženství, geostrategické zájmy aj.
Známé latinské úsloví „Si vis pacem, para bellum“ (Kdo chce mír, chystá se na válku) pak přímo odkazuje na tzv. princip připravenosti a odstrašení. Jinými slovy říká, že netřeba útočit jako první (my jsme pro mír), ale v případě „napadení“ je třeba být schopen adekvátně „vrátit úder“ a útočníka odradit (tu máte a opovažte se to zkusit ještě jednou – dopadnete mnohem hůř). V ideálním případě se snažit druhou stranu ještě před útokem přesvědčit, že jste silnější, tedy její případná agrese vůči vám pro ni nedopadne dobře.
Zde se ovšem na mezistátní úrovni dostáváme k jádru pudla a to sice k tzv. „bezpečností spirále“ a „bezpečnostnímu dilematu“. Jak je vysvětleno v níže uvedené grafice, akce jedné strany – např. preventivní posílení vlastní obrany v duchu výše uvedeného principu „zastrašení“ – může být druhou stranou vnímána jako příprava na budoucí „útok“ a adekvátní reakcí tedy bývá další zbrojení. Pokud navíc mezi jednotlivými státy existují zásadní politické rozdíly a chybí „společné vize a cíle“, důvěra a otevřená komunikace, je mnohdy velmi obtížné těmto „závodům ve zbrojení“ zabránit – neboť „všichni chtějí žít v míru, a proto se intenzivně chystají na válku“. Učebnicovým příkladem bylo „soupeření“ mezi státy NATO a Varšavské smlouvy, které sice spustilo závody ve zbrojení (bezpečnostní spirála), ale právě ta obrovská vojenská síla na obou stranách vč. tisíců jaderných hlavic vedly nakonec k tomu, že si obě strany byly plně vědomy fatálního výsledku případného střetu, a proto k němu (naštěstí pro celý svět) dosud nedošlo (odstrašení principem vzájemného zničení).
Kontroverzní princip „preventivního úderu“ se zase uplatňuje v situacích, kdy protistrana vyvíjí anebo již disponuje takovou zbraní, jejíž následné použití pro nás představuje mnohem větší hrozbu než případná odplata za to, že ji nepříteli preventivně předem zničíme, byť na jeho vlastním území (sabotáž, přímý útok atd). – příkladem zde budiž jaderný program jistého státu, kdy jej deklaruje jako mírové využití jaderné energie, zatímco jiné státy se obávají, že bude využit pro výrobu atomové zbraně proti nim a snaží se jej „preventivně“ zastavit (zničit).
Na druhou stranu řešení problému bezpečnostní spirály tím, že se jednostranně dobrovolně odzbrojíte s cílem motivovat jiné ke témuž „mírovému“ kroku v duchu „žádné zbraně = žádné války“, pro vás může jednou skončit fatálně. Tragických příkladů, kdy „mezinárodní smlouvy o vzájemném neútočení a spolupráci“ rychle vzaly po politické změně v určité zemi za své, je plná historie. Suverénní stát s jasně vymezeným územím by měl být do určité míry schopen své hranice nezávisle bránit – v opačném případě jaksi ztrácí smysl.
Závěrem dnešního článku budiž realistické konstatování, že lidstvo „řeší“ problematiku válčení po tisíce let a není žádný důvod se domnívat, že ji v dohledné budoucnosti přes veškerý pokrok vyřeší. Současný svět naopak čelí a bude nadále čelit komplexním globálním výzvám v podobě klimatických změn, růstu populace a související omezenosti zdrojů a bylo by naivní předpokládat, že se na jejich řešení budou chtít podílet všechny státy stejnou měrou a stejnými (např. mírovými) prostředky. A funkční státy sdružené do větších vzájemně spolupracujících celků s kvalitní kolektivní obranou (a to bez armády a tedy i zbraní dost dobře nejde) mají logicky větší šanci úspěšně tyto problémy řešit.
Přidejte odpověď