Není to tak dávno, kdy neexistoval internet, natož sociální sítě, a hlavními komunikačními prostředky byly rozhlas 
, televize 
a noviny 
. Dostat do nich své názory a myšlenky bylo pro obyčejného člověka prakticky nereálné, a tak nezbývalo než je trpělivě šířit například v hospodách 
nebo někde v Hyde Parku. Tam jste mohli svobodně hlásat, co se vám zlíbilo, a lidé se buď zastavili a vyslechli vás, nebo vás jednoduše ignorovali, aniž byste měli možnost je přinutit vás poslouchat. Pokud jste byli dostatečně zajímaví a přesvědčiví, okruh vašich posluchačů se rozrůstal na úkor jiných „řečníků“ v okolí. Zároveň byly vaše názory a sdělení konfrontovány s konkrétními lidmi a případná anonymita v rámci zpětné vazby byla velmi omezená.
Ale také se mohlo stát, že vás z té hospody vyhodili se slovy „Jdi si laskavě kecat někam jinam!“ 
Tímto neomezili vaši zaručenou svobodu projevu tím, že vám zcela zakázali sdílet vaše názory, pouze omezili váš „dosah“ a využili svého práva „svobodně přijímat informace a myšlenky“. Podobně jako máte vy možnost se rozhodnout, co budete dnes v TV sledovat a nikdo vás nemůže nutit dívat se na konkrétní pořad nebo nepřepínat reklamy, mají druzí právo se rozhodnout, které informace od vás chtějí přijímat, a vy je těžko můžete nutit k opaku.
Sociální sítě a jejich algoritmy ovšem vnášejí do dříve volné názorové soutěže značnou nerovnováhu, a to z mnoha důvodů. 
Sociální sítě jsou primárně obří stroje na peníze 
. Jejich algoritmy tedy upřednostňují ty příspěvky a informace, u kterých lze očekávat vyšší zájem publika a následně více zobrazení reklamy. Primárně jde o příspěvky založené na emocích, kvalita sdělení je obvykle podružná.
Nemalá část účtů na sociálních sítích je uměle vytvořených (tzv. „fake účty“), které cíleně ovlivňují diskuse pod příspěvky. Představte si, že jdete hovořit do Hyde Parku a zaplatíte 150 lidem, aby vám „vytvořili dav“ a nadšeně tleskali všemu, co budete říkat. Šance, že zaujmete kolemjdoucí na úkor okolních řečníků, je výrazně vyšší, než když tam budete stát sám.
Sítě vytvářejí tzv. „echo chambers“, tedy názorové bubliny, kde uživatelé vidí hlavně obsah, který potvrzuje jejich stávající přesvědčení. To kůže vést k polarizaci společnosti, protože lidé nejsou vystaveni odlišným názorům a diskuze mezi různými tábory se vytrácí. Místo toho se prohlubují příkopy mezi skupinami, které si vzájemně nerozumí a považují se za nepřátele.
Některé platformy aktivně regulují obsah podle svých vlastních pravidel nebo pod tlakem vlád a korporací. To může vést k selektivní cenzuře, kdy jsou některé názory potlačovány a jiné naopak podporovány. Výsledkem je situace, kdy už nejde jen o přirozenou soutěž myšlenek, ale o řízený tok informací, kde o dosažitelnosti obsahu nerozhoduje jen jeho kvalita nebo relevance, ale také externí zájmy.
Svoboda slova je jedním ze základních pilířů demokratické společnosti, ale v digitálním věku je stále více ovlivňována technologiemi, ekonomickými zájmy a politickými tlaky. Zatímco dříve bylo šíření myšlenek omezeno fyzickými možnostmi, dnes rozhodují algoritmy a pravidla platforem. To vede k otázce: Máme skutečně svobodu slova, pokud zároveň nemáme zaručenou svobodu dosahu? Nebo je náš přístup k informacím víceméně řízen silami, které zůstávají skryté za obrazovkami? Odpověď na tuto otázku může být složitá, ale jedno je jisté – kritické myšlení a schopnost rozlišovat mezi skutečností a manipulací jsou dnes důležitější než kdy dříve.
#kritickémyšlení #myslímekriticky #thinking4life #svobodaslova #svobodadosahu #cenzura
Přidejte odpověď